Areál Osmek v Přerově

Terezie Hrubá se narodila 26. ledna 1875 v obci Hnojice u Šternberku č. 36 do rodiny bohatého sedláka Vincence Vrány a jeho ženy Josefy. Byla vychovávána v prostředí rodinného hospodářství a vedena k pracovitosti a samostatnosti. Obecnou školu navštěvovala v rodných Hnojicích a ve vzdělávání pokračovala na měšťanské škole v Brně, v letech 1891–1894 na Učitelském ústavu tamtéž. Roku 1896 složila v Praze učitelské zkoušky a začala pracovat jako učitelka na obecné škole, mj. v Dolních Kounicích nedaleko Brna. V zaměstnání se seznámila s učitelem Václavem Hrubým, za kterého se roku 1898 v Brně provdala a manželé se přestěhovali do Tovačova, roku 1900 přesídlili do Přerova. Václav Hrubý se narodil 27. prosince 1872 v Horní Libochové na Vysočině. Roku 1893 maturoval na vyšší reálce v Telči, poté se věnoval učitelskému povolání na různých obecných a měšťanských školách; v Přerově stál u zřízení tamní obchodní akademie, první takové školy na Moravě, byl spoluautorem konceptu ústavu a stal se jeho prvním ředitelem, kteréžto místo zastával osmnáct let.

Terezie se již při pobytu v Tovačově pustila do zpracování plodin z domácí produkce. Brzy zjistila, že značné množství ovoce a zeleniny, které na úrodné Hané a jižní Moravě dozrávalo, nemohlo být kvůli nedostatečné zpracovatelské kapacitě využito. Nejspíše to ji přivedlo k úvahám o vlastní živnostenské činnosti – výrobě ovocných konzerv, šťáv a marmelád. O živnostenské oprávnění zažádala roku 1905 a vyhověno jí bylo 5. srpna téhož roku. Společníkem nově založené firmy se stal manžel Václav, v názvu ovšem bylo uvedeno pouze jméno manželky. Zahájení provozu je datováno 18. červencem 1906. První produkci odbavovala Terezie z kuchyně bytu v domě na Horním náměstí, kvůli rostoucí poptávce si však krátce nato pronajala prostor na nedalekém zámku.

Ve stejném roce zakoupili manželé Hrubí pozemek průmyslového areálu bývalé sušárny řepy na Osmeku č. 2, pozdější ulici Za Mlýnem č. 52, kde začali postupně budovat tovární komplex na zpracování a sterilaci plodin a produkci dalších potravinářských výrobků. Při areálu nechali vystavět dům se šesti byty, z nichž jeden obývali spolu s dětmi Věnceslavou, Václavem a Vladivojem (zemřel roku 1907 ve věku čtyř měsíců). V domě sídlilo též vedení firmy.

Během následujících let došlo k výstavbě továrních objektů na konci ulice Za Mlýnem u Strhance, do nichž se přesunula výroba; pro snazší příjezd do továrny byl roku 1909 vybudován poblíž domu č. 52 přes potok nový mostek; téhož roku byla povolena stavba zděného komínu při kotelně. Roku 1912 Terezie úředně přeměnila svou živnost v tovární podnikání pod názvem Terezie Hrubá, továrna na ovocné a zeleninové konservy v Přerově. Zaměstnávala asi dvacítku dělníků a řídila celý podnik, na administrativu a účetnictví dohlížel Václav, který se stal téhož roku prokuristou. Roku 1919 byla prokura udělena také Dr. Basilu Macalíkovi, řediteli továrny. Své zastoupení měla firma po celé rakousko-uherské říši a ročně expedovala až 340 vagonů marmelády. Po válce se objem výroby ztrojnásobil, na konci dvacátých let stoupl počet dělníků na šedesát, firma zaměstnávala dvacet sedm úředníků a provozovala dvacet prodejen, v nichž zboží nabízelo padesát prodavačů. Na začátku třicátých let pracoval podnik celoročně a zaměstnával dvě stě padesát dělníků a sedmdesát úředníků, své zastoupení měl ve Vídni, Praze, Brně, Krakově, Lvově, Budapešti či Terstu. Terezie Hrubá byla majitelkou mezinárodní ochranné známky svých výrobků, registrované ve švýcarském Bernu, v letech 1939–1947 měla firma 53 ochranných známek registrovaných u OŽK v Olomouci.

S rozšiřováním výroby přišla i výstavba nových provozních budov. V roce 1917 bylo u domu v ulici Za Mlýnem č. 52 vybudováno nové přemostění Strhance; pod vedením převážně architekta a stavitele Ing. Aloise Pilce byly postaveny strojovny a kůlny sloužící ke skladování čerstvého ovoce, sušárna a při ní umývárna; mezi lety 1918–1920 nová kotelna s padesátimetrovým komínem, dále varna, expedice, sklady, kanalizační přípojky k budovám, garáže; roku 1919 došlo k přestavbě domu Za Mlýnem č. 55, kde se poté nacházely tři byty zaměstnanců a kanceláře firmy. Objekt zde stojí dodnes, nachází se naproti vjezdu do bývalé továrny, dnes areálu Osmek. Ve dvacátých letech přibyly na nádvoří továrny skladiště se sklepy, zámečnické a kovářské dílny a chemické laboratoře.

V roce 1919 založila Terezie Hrubá s manželem a dvěma dalšími společníky přidruženou firmu Argo, továrna na poživatiny a chemické preparáty, první a jediný podnik toho druhu v republice. Od roku 1922 dostala povolení vyrábět čokoládu, přidaly se cukrovinky, umělý med a další produkty, což vedlo ke změně názvu firmy na T. Hrubá, továrna na cukrovinky, čokoládu a ovocné konservy v Přerově. Roku 1931 začal podnik jako jeden z prvních v Československu vyrábět zmrzlinu. Vývoz zboží probíhal do řady evropských zemí, např. do Německa, Rakouska, Itálie a dalších. Naopak suroviny firma nakupovala např. ve Francii, Holandsku, Dánsku, Rumunsku, Rusku, Argentině, USA, Kanadě a Austrálii, v tuzemsku se jejím dodavatelem stala mj. firma Bratři Osvaldové – velkoobchod s kávou a smíšeným zbožím.

Terezie Hrubá řídila továrnu od jejího založení až do roku 1932 sama osobně, což bylo v dobovém kontextu a při takové velikosti společnosti velmi neobvyklé. Ze zdravotních důvodů pak přenechala vedení svému manželovi. Zemřela 18. května 1933 v Přerově a byla pohřbena do rodinné hrobky na tamním Městském hřbitově.

Firmu následně spravoval Václav Hrubý, po jeho smrti roku 1935 ji převzala dcera Věnceslava a společníci. Věnceslava Marie se narodila 28. února 1901 jako nejstarší dítě manželů Hrubých. V roce 1920 se provdala za Dr. Ing. Basila Macalíka, ředitele a prokuristu své rodinné firmy. Z manželství se 16. února 1922 narodila jediná dcera Dagmar. Roku 1924 Basil Macalík tragicky zemřel v přítomnosti své dcerky při sáňkování. O dva roky později se ovdovělá Věnceslava provdala za Josefa Kačírka, ředitele sirkárny v Lipníku nad Bečvou, manželství však bylo po roce rozvedeno. Třetí sňatek uzavřela roku 1940 s Josefem Havránkem, ředitelem a prokuristou firem T. Hrubá a Argo v Přerově.

Také za vedení Věnceslavy podnik vzkvétal, vyráběl jemné čokolády a dezerty, vánoční kolekce a velikonoční figurky, dárkové bonboniéry, lahůdková povidla, marmelády, přírodní šťávy, rajský protlak a mnoho dalšího. Specialitou se staly anýzolékořicové karamely proti kašli a zdravotní karamely pro osvěžení, také černá káva v čokoládě.

Činnost továrny pokračovala omezeně i během druhé světové války za tzv. řízeného hospodářství. Výroba byla podřízena příkazům okupačních úřadů a přizpůsobena potřebám válečného trhu. Chyběly však mnohé suroviny, a hlavním artiklem produkce se tak staly trvanlivé ovocné a zeleninové konzervy. Na konci roku 1944 byla výroba zastavena zcela.

Po válce došlo k hospodářskému oživení a byla obnovena také potravinářská výroba firmy T. Hrubá. Během roku 1946 byly v továrně provedeny stavební úpravy, rekonstrukce a modernizace provozu a pod vedením Věnceslavy nabírala výroba druhý dech. Svou produkci exportovala opět do zahraničí, tentokrát dokonce do Bruselu, Dublinu, Terstu či Lausanne.

V březnu 1945 se Dagmar Macalíková, budoucí jediná dědička firmy, provdala za JUDr. Františka Osvalda, syna brněnského velkoobchodníka s kávou a exotickým ovocem, mladého nastupujícího majitele firmy Bratři Osvaldové. Avšak v létě roku 1948 manželé Osvaldovi emigrovali za dramatických okolností přes Vídeň a Curych do Paříže. Odtud plánovali odjet do Spojených států, ale vzhledem k předpokládanému náročnému cestování při návštěvách maminek, které v Československu zanechali a chtěli vídat, se rozhodli zůstat ve Francii. Po obtížných prvních letech života emigrantů v poválečné Paříži získal František místo nejprve obchodního příručího firmy COGEAI, vyrábějící zemědělské stroje, v níž se postupně vypracoval až na post ředitele. Po roce 1989 se manželé Osvaldovi pravidelně vraceli do Československa a navštěvovali svá rodiště i místa spojená s rodinnou historií. Až do smrti však trvale žili v Paříži, kde jsou také na hřbitově ve čtvrti Saint-Ouen pochováni. Dagmar zemřela roku 1993, František roku 2001. Jelikož manželství bylo bezdětné, ustavila již Věnceslava Havránková svým dědicem synovce Ing. Pavla Pařízka. Ten se stal majitelem také dříve znárodněné továrny v ulici Za Mlýnem, když byla v polovině devadesátých let rodině vrácena. V roce 2013 přešel areál do vlastnictví jeho dcery.

Výroba cukrovinek v továrně T. Hrubá byla od konce čtyřicátých let značně omezována událostmi spojenými s převzetím moci v Československu komunistickou stranou po únoru 1948. Výměrem Zemského národního výboru v Brně byla v březnu na podnik zavedena prozatímní národní správa; v červnu 1949 byly národní správou pověřeny Čsl. čokoládovny, n. p. Praha; a od počátku roku 1950 byl závod T. Hrubá začleněn do n. p. Zora Olomouc. Docházelo k personálním změnám, povinnému dvouletému plánování a narušování či ukončování tradiční výroby. K definitivnímu výmazu firmy T. Hrubá z obchodního rejstříku došlo 7. září 1951. V průběhu padesátých a počátkem šedesátých let přerovský závod ještě v omezeném množství potravinářské výrobky produkoval, postupně však dospěl k úplnému zastavení výroby. Od roku 1966 v prostorách sídlil podnik OŘ Průmysl kožená galanterie, který odkoupil n. p. Kazeto Přerov. Továrna se šedesátiletou tradicí tak definitivně zanikla.

Většina informací pochází z rodinného archivu majitelky areálu.

Podrobnou historii podniku T. Hrubá zpracovala Věra Fišmistrová, příspěvek lze najít ve Sborníku Státního okresního archivu Přerov 2010.